Zpátky v Americe, juch! Pár let dřiny se vyplatilo, podařilo se mi je kapitalizovat a probojovat se ke stipendiu pro zkušené studentské lídry, které mě poslalo na McDonald Cadet Leadership Conference, konané na U. S. Military Academy ve West Pointu.
Ano, rozumíte správně, Viki je na konferenci, kde jsou civilisti ve výrazné menšině.
Obnáší to dokonce letenku, odvoz z letiště (to je skutečný dar z nebes), hotel, jídlo, no prostě je to tu zase dobrý. Mělo by to být hodně inspirativní. Sjelo se tu asi sto prezidentů studentských organizací a dalších podobných vůdčích typů. Jsem zvědavá, co je možný se od takových lidí naučit, a taky jak vlastně tenhle typ zkušeností jde sdílet.
Poznámka: musím přehodnotit odvoz z letiště - byl by to dar z nebes, kdyby nás neodvážel prastarej školní autobus, kterej má najeto sto tisíc mil a člověk si v něm celý tři hodiny cesty připadal jako na simulátoru turbulencí, což je po jedenácti hodinách letu fakt žůžo.
Byla jsem varována, že se mezi domorodci hodně používá vojenský žargon a taky že jo, mám co dohánět. Aspoň jsem se už naučila, jak jdou za sebou vojenské hodnosti a jak je poznat podle uniformy. Pár věcí mi ale pořád není jasných, například tu všichni často mluví o nějakým mekleku nebo Meklekovi, zní to jako něco důležitýho. Nebo se taky zaníceně probírala vojenská strava na různých kontinentech. („U nás je to hnusný. Ale slyšeli jsme, že vojáci v USA obědvají pizzu a koblihy, je to pravda?“)
Vyvrácení stereotypu č. 1: vojáci nejsou ani blbý, ani suchý. Můj letištní doprovod byl až přímo chytrej a vtipnej. Neříká se mu ani majore, ani pane, ale Brandone.
Taky jsem se seznámila s nadporučíkem, který přijel z Norska do Ameriky…ponorkou. Trvá to asi 25 dní. Jede to asi sto metrů pod hladinou.
Vyvrácení stereotypu č. 2.: v ponorce se člověk necítí jinak než „na povrchu“, není tam jiný tlak. Prý to tam působí trochu jako na útulné chatě v horách, teda kromě toho výhledu. Kluci z ponorky netrpí ponorkovou nemocí (anglicky „cabin fever“). Naopak, když se jich všech dvacet vylodí a ubytuje v hotelu, během pár hodin se všichni sejdou na pokoji u jednoho z nich, protože nejsou zvyklí být sami.
Hned po příjezdu na nás čekala slavnostní večeře se zakladatelem konference, panem McDonaldem. Nevím proč mě předem nenapadlo, že když se něco po někom jmenuje, tak ten člověk bude ještě naživu a aktivní. Napadlo by mě to, kdybych si přečetla průvodní materiály, což jsem neudělala. Škoda, že jsem to neudělala. Pan McDonald je takový příjemný pán, který s námi velmi skromně hovořil o svojí práci na ministerstvu pro záležitosti veteránů (druhý největší ministerstvo v USA), o tom, jak pracoval v Procter & Gamble, jak cestoval po světě, kolika jazyky mluví.
Kdybych si ovšem ty průvodní materiály přečetla, dozvěděla bych se, že skromný pan McDonald je samotný ministr pro záležitosti veteránů a bývalý ředitel Procter & Gamble.
No a kdybyste chtěli vědět, co se to skrývá za tím krásně libozvučným meklekem, tak pan McDonald nám to řekl. McDonald Cadet Leadership Conference. MCLC. Meklek.
